Z médií

Kdybych tenkrát věděla… – Žena.cz

Magazín Žena.cz

Netušila, že každá minuta může být pro záchranu jejího života tak důležitá. Začala ztrácet vědomí a po celém těle se náhle objevily fialové skvrny. Bylo jí strašně zle a měla strach! Pak se probudila o pět týdnů později v nemocnici. Neměla ponětí o tom, že jí postihlo závažné meningokokové onemocnění, kvůli kterému přišla o obě nohy. Paní Andrea Brzobohatá je však bojovnice, s následky meningokoka se poprala a svůj život zasvětila osvětě a šíření informací o této nemoci, aby takto nezasáhla i do života dalších lidí.

Svého otce nikdy nepoznala a maminka zemřela na leukémii, když bylo Andree 9 let. Vychovávali ji prarodiče. Babička však záhy zemřela, když bylo Andrei 13 roků, a dědeček již neměl dostatek sil se o ni postarat. Andrea tak putovala pod ochranná křídla k tetě a strýci. Do jejího života však opět zasáhla smrt. Teta, se kterou si velmi rozuměla, zemřela na rakovinu a rok po ní odešel i strýc. „Často jsem si říkala, že je to snad naše rodinné prokletí, asi i proto jsem brzo toužila po rodině, abych měla zázemí,“ říká Andrea.

Ve dvaceti letech se poprvé vdala a o rok později přišla na svět dcera Nikola. Prožívala léta plná štěstí, kdy život běžel jako na drátkách. „Myslela jsem si, že jsem naše rodinné prokletí prolomila. Měla jsem manžela, dítě, zázemí i práci, která mě bavila. Ale bohužel se začaly objevovat mráčky nad naším spokojeným životem,“ říká Andrea. Po několika letech přišel rozvod, v té době byla dcera zrovna v první třídě. Následovalo období, kdy se Andrea zaměřila na práci a svou dceru, ale pořád věřila, že zase najde svou spřízněnou duši. Tou se stal partner Petr. Oba si moc přáli miminko, což se jim podařilo, a Andrea se stala v pětatřiceti letech nastávající maminkou. Zase však udeřila další rána osudu. Lékaři jí oznámili, že dítě bude mít Downův syndrom. Na Andreu čekalo závažné rozhodnutí, miminko si nakonec nechala vzít. I přes tuto nešťastnou událost se vztah Andrey a Petra dokázal přenést a začali znova žít a rozhodli se, že se o miminko pokusí znovu. A to se skutečně podařilo. „Po sedmnácti letech jsem konečně měla druhé vymodlené dítě, svého vytouženého Adámka. Naplno jsem si užívala mateřství, avšak ne na dlouho. Adámkovi byl necelý rok, když mě Petr po pětiletém vztahu opustil. Byla to rána a šok, najednou jsem byla na vše sama, žena na mateřské se dvěma dětma,“ vzpomíná Andrea. Bála se, jak všechno zvládne, myslela si, že je to konec světa, že se nic horšího už nemůže stát. Dnes jen nad touto událostí mávne rukou a dodává: „Rouhala jsem se. Jeden chlap sem nebo tam vůbec nic neznamená.“

 „V říjnu 2010 se mi kamarádi rozhodli udělat radost a pozvali mě a mého malého Adámka do Krkonoš. Byla jsem nadšená, jelikož jsem potřebovala konečně jet na pár dní pryč odpočinout si od stresu a každodenního zápřahu matky samoživitelky,“ vypráví Andrea. Na sobotu naplánovali kamarádi túru. To ráno se Andrea cítila velmi slabá, zůstala proto v posteli. Poté, co všichni odešli, jí už bylo jen hůř a hůř. Vůbec netušila, že fialové skvrny, které se objevily na jejím těle, jsou příznakem závažné meningokokové infekce. Z té soboty si pamatuje už jen to, jak se za ní zavírají dveře sanitky.

Jak sama Andrea říká, následující okamžiky svého života zná už jen z vyprávění rodiny a známých. Nejprve byla odvezena do Vrchlabí, potom následoval Hradec Králové, kde až lékaři byli schopni stanovit diagnózu. Ti jí dávali čtyřprocentní šanci na přežití, docházelo u ní totiž k postupnému selhávání orgánů. Během deseti dnů se lékařům podařilo Andreu stabilizovat. Vrtulníkem byla převezena do Nemocnice Bohunice v Brně. Aby jí lékaři zachránili, museli provést amputaci obou nohou, prvně po kotníky, ale poté kvůli postupující infekci až nad kolena. „Když jsem se probudila po pěti týdnech v nemocnici a viděla svou dceru, byla jsem šťastná. Nedocházelo mi, že ležím v nemocnici a jsem celá obvázaná. Byla u mě moje holčička, a to pro mě bylo, jako pro matku, velmi silné,“ vzpomíná Andrea. Neviděla však Adámka. V tu chvíli se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že je v nemocnici. Nemohla se ani poškrábat na nose. Její tělo vůbec nefungovalo tak, jak byla zvyklá. „Když jsem se dozvěděla, že jsem přišla o nohy, musím se přiznat, že jako první mě napadaly sebevražedné myšlenky, ale jelikož jsem byla vždy bojovnice, překonala jsem je a začala věřit, že jednou budu fungovat a chodit jako zdravý člověk,“ popisuje Andrea. V nemocnici strávila ještě několik měsíců, kde jen za půl roku absolvovala přes šedesát narkóz.

Následovaly rehabilitace a období, kdy se Andrea učila žít bez nohou. Od začátku věřila, že pro ni bude invalidní vozík jen dočasnou záležitostí a že bude znova chodit. V té době se dostala do péče fyzioterapeutky Hanky Kohoutové. Ta Andreu nejen naplnila optimismem, ale téměř doslova zvedla z vozíku a naučila podruhé chodit. Díky své vytrvalosti a lidem, kteří při ní stáli a pomáhali, se Andrea mohla vrátit do běžného života a nastartovat jeho novou etapu. Tu zasvětila osvětě a šíření informací o meningokokové infekci, aby takto nezasáhla i do života dalších lidí. Dnes je Andrea aktivní ve dvou občanských sdruženích, No foot, no stress a Černí koně, které pomáhají handicapovaným, ať už těm, kteří se s ním narodili, nebo v důsledku nemoci či nehody o ruce nebo nohy přišli.