Z médií

Meningokok mě připravil o nohu – Překvapení – 18.3.2014

Překvapení, rubrika: Ze života, název článku: Meningokok mě připravil o nohu

Meningokok mě připravil o nohu – Překvapení – 18.3.2014S přítelem jsme přijeli ze Slovenska do Čech za prací a žili si spokojeně. Tedy do té doby, než mě napadl zákeřný meningokok, který zanechal trvalé jizvy jak na mém těle, tak na i duši.

Den před 24. lednem 2012, kdy nemoc udeřila, jsem se cítila naprosto zdravě. Poslala jsem životopisy do práce, stihla poklidit byt, navařit jídlo a vyvenčit pejska. Když jsem ale večer sledovala s partnerem televizi, začala mě velmi bolet lýtka. Snažila jsem se bolest zaspat, jenže ani ráno jsem se necítila fit. Bylo mi divně od žaludku, všechno mě bolelo, podobně jako u chřipky. Nedokázala jsem se ani obout, natož abych vzala pejska ven. Zavolala jsem tedy kamarádce. „Máš divné oči a motáš se. Zavolám Martinovi, ať jde s tebou k doktorovi,“ chopila se iniciativy, když za mnou přijela a viděla mě tak zbídačenou.

Dlouhý sen v umělém spánku

Lékařka sice měla podezření na zánět mozkových blan, ale hýbala jsem šíjí, a tudíž předpokládala, že se jedná o silnou virózu. Přesto mi dala na sebe kontakt, kdyby se můj stav zhoršil. Doma už jsem večer od křečí v nohou sténala bolestí a přítel raději zavolal lékaře. Ten mi jen píchl nějakou injekci a zase odjel. Bolest však neustávala. Vidím to jako dnes. Posadila jsem se, rukama jsem si podpírala hlavu a modlila se: „Bože, ať už to všechno skončí!“ Najednou jsem si všimla, že mám na rukou modročervené fleky. Když mi Martin vyhrnul nohavice od kalhot, mé nohy vypadaly jako mramorované. „Okamžitě volám záchranku,“ popadl zoufale telefon a za chvíli dorazili záchranáři, kteří mě odvezli do nemocnice v Městci Králové. Tam hned zařídili převoz na Bulovku. Cestou do Prahy jsem v bolestech cítila každý výmol na silnici, moc jsem se bála, že ochrnu. V nemocnici už na mě čekala „delegace“ lékařů a sestřiček. V hlavě mi vířily otázky: „Co se děje? Umírám?“ Pak mě zaintubovali a napojili na plicní ventilátor a dialýzu, jelikož mi selhávaly plíce i ledviny. Ještě jsem stihla podepsat, že souhlasím s uvedením do umělého spánku. „Zatímco budete spinkat, postaráme se o vás,“ říkali mi. Víc si nepamatuji! To byl začátek mého dlouhého snu, ve kterém mě paní doktorka veze na vozíku někam hodně daleko…

Jako pokousaná od vlků

Když jsem se za dva a půl týdne probudila, na pokoji stáli lékaři, maminka a můj přítel. Byla jsem v šoku, jelikož jsem nemohla kvůli přístrojům mluvit, ale všimla jsem si, že maminka má slzy v očích. Rozhodovalo se totiž o tom, zda nebudu mít kvůli otoku poškozený mozek, což se naštěstí nestalo. Vyhráno jsem však rozhodně neměla. Nikdy nezapomenu, jak mě poprvé sestřičky převazovaly a já uviděla na svých bocích, stehnech, lýtkách a rukou jakési podivné „mapy“. „To je od závažné sepse, kterou způsobila baktérie neisseria meningitidis typu C. V krku jsme ji našli i u vašeho přítele, ale tomu pomohl penicilin,“ vysvětlili mi odborníci s tím, že partner má lepší imunitu a roli hrál i jeho o něco vyšší věk. Když na začátku března konečně „naskočily“ mé ledviny, převezli mě na Kliniku popálenin FNKV v Praze na autotransplantace tkáně. Nejdříve mi tam lékaři odstraňovali nekrózy, části odumřelé kůže a občas i kousky svalstva. Moje dolní končetiny vypadaly, jako by mi je rozkousali vlci. Na levé patě mi zůstala jen kost, víc nic! Byla jsem z toho vyděšená a v duchu cítila, že tohle jen tak nedoroste. A moje intuice byla správná. Pravou nohu mi lékaři zachránili, ale zůstaly mi na ní zkroucené prsty. Bohužel amputace levé nohy až pod koleno byla nevyhnutelná. „Je to nejlepší řešení,“ říkala mi maminka. Plakaly jsme obě. „Hroutí se mi celý svět a nemohu nic dělat,“ naříkala jsem.

Fantomové bolesti

V den amputace jsem ještě zatelefonovala před operací domů, přátelům a Martinovi a sarkasticky jsem jim sdělila: „Za chvíli ze mě bude mrzák!“ Cítila jsem se jako na vlastním funusu. Psychická podpora blízkých pro mě byla moc důležitá, stejně jako fakt, že se na mě můj partner nevykašlal. „Když jsem za tebou jezdil do nemocnice a zvonil na sestřičku, měl jsem „knedlík“ v krku strachy, zda jsi na živu,“ svěřil se mi později. Moc dobře si uvědomoval, že zůstanu navždy handicapovaná, a proto koupil domeček, který postupně přestavujeme na bezbariérový. Za jeho péči a lásku ho opravdu moc miluju. Měla jsem to vážně těžké, se životem bez části nohy se nedá smířit. Přece jen mi chybí kus těla, ale dá se s tím naučit žít. I mě se objevují ony pověstné fantómové bolesti“ a někdy třeba cítím, jak mě svědí palec u levé nohy. Pak si uvědomím, že žádný nemám. Jsou to velmi nepříjemné stavy. Paradoxně mi největší komplikace způsobila noha, která mi zůstala, ale je postižená. Zpočátku se mnou musel doma někdo být kvůli hygieně, přesunu na WC nebo aby mi uvařil oběd. V té době jsem čekala na zhotovení protézy a následnou rehabilitaci Kladrubech, která skončila v říjnu 2012. K běžnému životu potřebuji invalidní vozík, s tím vyrobeným mně přímo na míru mi pomohla zpěvačka Lucie Bílá. Uháčkovala 527 srdíček, jejichž prodejem na koncertech získala 200 tisíc korun. Částka byla rozdělena mezi mě a jinou handicapovanou ženu. Jsem za to paní Bílé nesmírně vděčná, protože jsem jí nebyla lhostejná. To na úřadech jsem si připadala jako největší odpad, a stěžovala jsem si dokonce až u slovenského ombudsmana. Přiznali mi sice invaliditu 3. stupně, ale na vyplacení důchodu jsem čekala rok. Letos mi navíc posudková lékařka oznámila, že podle nových parametrů mi invalidní důchod sníží na 2. stupeň, a budu si tedy muset hledat práci, abych se uživila. Jenže práce není ani pro zdravé lidi! ZTP kartu mi vůbec nevydali, jelikož jsem podle posudkové komise relativně zdravá. Přitom stále potřebuji vozíček, protože postižená noha mě při chůzi s protézou bolí. Zatímco smrtícího meningokoka jsem překonala, na úřady jsem krátká. Meningokok zůstane zapsaný v mé paměti a varuji před ním všechny. Čeká totiž za rohem a pak udeří. Proto brzy podstoupím očkování na typ C, které všem doporučuji. Meningokok si nevybírá, udeří bez varování a za pár hodin vás může připravit o život nebo alespoň o iluze.

Zuzana Balášová, Běrunice u Městce Králové

Antimeningokok je projekt určený pro lidi, kteří překonali meningitidu, či někoho blízkého kvůli této zákeřné nemoci ztratili. Více na antimeningokok.cz a http://www.ockujse.cz/

Foto: archiv Zuzany Balášové a Tomáš Pikner