Příběhy pacientů

Andrea Brzobohatá – Můj život je román

Pět týdnů Andrea netušila, kde je ten pravý svět. Myslela, že její děti jsou mrtvé. Chtěla taky umřít… Když se probudila do reality nemocničního pokoje, nemohla mluvit. Ze začátku nedokázala ani trefit prstem tabulku, aby ukázala slovo … Pak potřebovala podat ponožky a crocsy. Aby se pokusila vstát. Opakovala dokola své přání, ale jako by ji nevnímali… Až po pár dnech na ni houkla sestra: K čemu by vám byly boty, když nemáte nohy? Svět se zastavil… Svět, ve kterém Andrein malý syn říkal maminko nové přítelkyni svého táty… Dvaačtyřicetiletá Brňačka Andrea Brzobohatá má jasno: Můj život je román…

Jak se houpe štestí

Tátu nikdy nepoznala, máma umřela na leukémii. To bylo Andree devět. Starala se o ni babička s dědou. „Babička umřela, když mně bylo třináct. Do péče mě dostala teta se strejdou, děda na to už nemel roky. S tetou jsem měla moc hezký vztah. Umřela na rakovinu. A strejda rok po ní. Říkala jsem si, že máme nějaké rodové prokletí. Asi i proto jsem brzo toužila po rodině, abych měla zázemí. Vdávala jsem se ve dvaceti, o rok později se narodila dcera Nikolka. Žila jsem aktivně, založila reklamní agenturu, kde jsem pracovala dvacet let. Život krásně bežel a já si myslela, že jsem prokletí prolomila… V devadesátém osmém, když chodila Nikola do první třídy, jsem se rozvedla. Co naděláš, brali jsme se strašně mladí… Zůstala jsem sama s dcerou, plně jsem se věnovala práci, hodně mě to bavilo. Občas jsem zašla na spinning a do posilovny. Všechno jsem zvládala… Čas od času jsem si říkala, že bych chtěla ješte mimino… Ale nebylo s kým,“ krčí rameny Andrea. V roce 2005 potkala svou velkou lásku. Přítele Petra. Pozor na shodu jmen s kamarádem Petrem, kterého poznala loni. „Petra jsem fakt strašně milovala. Po dítěti jsme toužili oba. A podařilo se. Bylo mně pětatřicet, gynekolog mě poslal na testy, dopadlo to špatně. Holčicka měla Downův syndrom. To jsem věděla hnedka od začátku, že takový mimino si nenechám… Co by to bylo pro něj za život… Přítel byl v té době na Aljašce. Na všechno jsem byla sama. Ten pocit, že jsi těhotná a máš v břiše dítě, o kterým víš, že nebude žít… Šla jsem do nemocnice a nevěděla, že jdu ve dvacátém týdnu vlastne rodit…“ přemítá Andrea.

S Petrem situaci ustáli a znovu začali naplno žít. V roce 2006 s ním byla poprvé na golfu. „Vyzkoušela jsem si golf v Brně na Automotodromu, tam jsme potom jezdili. A občas do rakouského Poysdorfu, kde je to takový lidový. Golf se mně moc líbil, ale můj první pocit byl, že je to hrozný žrout času. Aby se človek mohl golfu opravdu věnovat, tak tomu musí hrozně moc obětovat. Nevěřila bych, že je golf tak náročný. Trénovali jsme s profesionálním trenérem Markem Sovou, zelenou kartu jsem si udělala v roce 2007. Od přítele jsem dostala bag s holemi a chodili jsme hrát. Potom jsem znovu otěhotněla. Golf jsem úplně vypustila. V roce 2009 se nám narodil Adámek. Nedokážu popsat to štestí. Vymodlené dítě. Po sedmnácti letech jsem měla vytouženého syna a užívala si naplno mateřství. Užívala si Adámka, naše sluníčko,“ zazáří Andrea.

Nečekejte happyend

Když byl Adamovi necelý rok, přítel Andreu po pětiletém vztahu opustil. Kvuli jiné ženě. „Byl to šok… Najednou odešel. Ríkala jsem si, ženská na mateřské se dvěma dětma, to přece není možný. Jak to budu sama zvládat? Myslela jsem, že je to konec světa, že se mně nemůže stát nic horšího… Rouhala jsem se… Jeden chlap sem nebo tam vůbec nic neznamená…“ pokývá hlavou Andrea.

Adam byl hodně živé dítě, Andrea toho moc nenaspala, honila se, měla pocit, že musí všechno stihnut, všude musí být, chodila si občas přivydělávat do práce… Byla permanentně ve stresu. To trvalo několik měsíců. V říjnu 2010 ji kamarádi vytáhli do Krkonoš. „V sobotu ráno jsem se vzbudila a vůbec jsem nebyla zralá na to, abych někam šla. Zůstala jsem v posteli, přátelé vzali Adámka na túru. Co se dělo potom si ani moc nevybavuju. Kdybych věděla, o čem ta hrozná nemoc je, jak se projevuje, zavolala bych si sanitku už ráno. Netušila jsem, že hraje roli každá minuta. Ležela jsem v posteli, začala ztrácet vědomí. Po celém těle se mně objevovaly fialové skvrny. Volala jsem kamarádům, ale nedovolala se… Už jsem nemohla vstát. Bylo mně strašne zle. Táhlo se to celý den. Když se vrátili z túry, ješte jsem vnímala, ale bylo mně už všechno jedno. Zaklaply za mnou dveře sanitky a pak už si vůbec nic nepamatuju. Pět týdnů nevím, co se dělo. Jsou to dva roky a snažím se to vytěsnit…“ říká rozhodně Andrea.

Útěk před smrtí

Nejdřív Andreu odvezli do Vrchlabí, potom do Hradce Králové. Tady stanovili diagnózu. Meningokok. Šance na přežití čtyři procenta. Postupně jí selhávaly jednotlivé orgány. Během deseti dnů se lékařům podařilo Andreu stabilizovat. Vrtulníkem ji převezli do Brna do Bohunické nemocnice. „Všechno řešila moje rodina, znám to jenom z vyprávění. Začaly mně odcházet nohy odspodu, měla jsem je úplně černé. Museli je zkracovat od kotníku, aby mě vůbec zachránili. Amputace skončily ve stehnech. Měla jsem strašné halucinace… Drastický sny… Když jsem se po pěti týdnech vzbudila na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny a viděla Nikolu, nevěřila jsem, že žije… Nevěděla jsem, že nemám nohy. Asi mně to říkali, ale byla jsem pod spoustou prášků, tak jsem to nevnímala. Ležíš celá obvázaná, nemůžeš se dotknout ani prstem nosu. Tělo přestane úplně fungovat. Svaly jsou vyřazené. Nemohla jsem se ani poškrábat za uchem. Nic. Vůbec nic. Nerada na to vzpomínám, fakt se to snažím vytěsnit. Napojená na milión přístrojů jsem ležela na KARIMU měsíc a půl. Strašný… Myslela jsem, že přijdu ješte o ruce. Ruce mně naštestí zachránili, mám jen špatně pohyblivé dva prsty. Celé tělo jsem mela vyžraný, všude mně zůstaly skvrny. To je pro ženskou děsný. Už to pomalinku dokážu neřešit. Co mně zbývá jinýho!? Za půl roku jsem měla šedesát narkóz. Ze začátku mně dělali třikrát denně převazy. Fakt bych to nepřála nikomu… Spřádala jsem plány, jak ukončím svůj život… Pak jsem zjistila, že jsou děti v pořádku … Ale Adámka jsem neviděla skoro půl roku… Do špitálu sice nesměl, ale pak s ním jeho táta, muj bývalý přítel, který se o něj staral, odjel dvakrát do Ameriky. Moje vytoužený dítě a najednou s ním nemůžu být. To je pro mámu hrozný… Když jsem se probudila, nikdo nevěděl, jestli si budu vůbec něco pamatovat, jestli nebudu mentálně postižená… Pamatuju si všechno. Celej svůj život…“ má v očích slzy Andrea.

Z KARIMU ji po měsíci a půl převezli na Jipku. „Byla jsem špatný pacient. Sestřičky mají jen dvě ruce, když tě otočí na jednu stranu, musíš tak ležet. Po dvaceti minutách už tě bolí celý tělo. Nechtěla jsem jíst, měla jsem čtyřicet kilo. Nemohla jsem do sebe absolutně nic dostat. Nutila jsem dceru, ať to za mě sní… I trocha polívky byla pro mě nepředstavitelná… Naštestí za mnou chodilo hodně návštěv. Doteď nechápu, jak jsem mohla vydržet ležet půl roku ve špitále. Já, takový aktivní člověk. Potom mě odvezli do rehabilitačního centra do Chuchelné. Ale nebyla jsem v pořádku. Selhávalo mně srdce, převezli mě do Ostravy na Jipku, kde jsem byla měsíc a půl. Dali mě zase dohromady. Vrátila jsem se zpátky do Chuchelné. Personál tam byl velice příjemný, ale chybělo mně něco, co by mě psychicky podrželo. V devět večer musíš zalehnout, třikrát za noc kontrola… Je to zdravotní zařízení, kde je režim,“ povzdechne Andrea. Věřila, že bude zase chodit, že je pro ni vozík jen dočasnou záležitostí. Chtěla protézy. „V Chuchelné jsem dostala prvonohy, který byly strašný. Stehno bylo šíleně dlouhý a lýtko zase krátký. Bylo to fakt neestetický. Tešila jsem se, že budu mít super nohy a dostala jsem takový potvory… Ale díky za to, že je vubec mám. Tam jsem se naučila úplné základy. Sestupovat z vozíku, projít se okolo tyče. Ale že bych chodila sama o berlích, to moc nešlo. Ted už mám bionický nohy. Je to skoro to nejlepší, co existuje. Vozík se snažím nepoužívat, jenom doma. Ze začátku jsem si myslela, že nohy budu mít i doma. Ale tím, že nemám kolena, je pro mě obtížné si sednout a zase stoupnout. Vozík je doma pohodlnejší,“ vysvětluje Andrea.

Začala žít v květnu

Na další dva měsíce odjela do lázní Darkov, ale chůze moc nepokročila. „Naštestí jsem dostala kontakt na fyzioterapeutku Hanku Kohoutovou z pražských Malvazinek. To pro mě byla obrovská záchrana. Hanka se podívala a řekla: Co řešíš? Budeš chodit. A zvedla mě z vozíku. Tím začal loni v květnu nový život. V červnu jsem pak na Malvazinkách potkala Petra. Říkala jsem si, nějaký borec na vozíku, kdoví, kdo to bude… Petr je pro mě hnací motor, je pořád v pohybu. Šíří kolem sebe neuvěřitelný optimismus. Vždycky, když jsem byla smutná nebo brečela, říkal: Koukni se na toho chlápka na vozíku. Sám se nezvedne, do bazénu ho dávají tři lidi. Ty jenom nemáš dvě nohy. Prostě má pravdu. Během jednoho dne se sice změnil celý můj život, ale mohlo být sakra hůř. Petr je skvělý kamarád. Hanky manžel je taky hrozně fajn člověk. Tihle lidi mě drží nad vodou. Strašně mně pomohli taky kolegové z firmy, kterou jsme před dvaceti lety společně zakládali. Je to v podstatě moje rodina. Zorganizovali sbírku, abych si mohla koupit auto, pomohli s výměnou bytu, který byl ve čtvrtém poschodí bez výtahu. Hrozně moc mně pomáhá dcera Nikola. Je jí jednadvacet, studuje vysokou, mám z ní radost. Co si se mnou prožila byl pro ni velký křest ohněm, doslova očistec. V tom roce maturovala, všechno zvládla,“ je na ni pyšná Andrea.

Mám tě strašně rád, víš?

Před tři čtvrtě rokem jí poprvé Adam řekl: Maminko! Když to vypráví vyhrknou jí slzy. „Duležitý je, že si malej našel ke mně cestu. I bývalý přítel pochopil, že Adámek není jenom jeho… Když jsem se tenkrát probrala, nepřivedl mně ho ani ukázat. Poprvé jsem syna viděla až v únoru… Byly mu skoro dva… A vůbec nevěděl, kdo jsem. Maminko říkal expřítelově partnerce. Šílený. Bývalý přítel mně nechtěl ze začátku Adama dávat, měl pocit, že se o nej nedokážu postarat. Musela být vždycky doma Nikola nebo někdo další. Teď zjistil, že je všechno v pohodě, tak se normálně domlouváme. Od května minulého roku máme Adámka ve střídavé péči. Vycházíme si vstříc, tohle fakt dobře funguje. Letos v květnu budou Adamovi čtyři. Je s ním legrace. Pořád říká, že chce malý vozíček, protože nemá nožičky. Musím ho vozit po bytě. Řeknu mu: Pojď si vyčistit zuby. Já nemám nožičky. Musím ho vzít a dovézt k umyvadlu. Je hrozně pozornej, nosí mně berle, myslím, že to pro něj bude taky velká škola života. Když prijíždíme k supermarketu, hledá místo, kde můžu parkovat, kde vidí nakreslený vozíček. Teprve s Adámkem si to užívám. Když jsem měla Nikolku, byla jsem moc mladá a mateřství nějak prošlo okolo mě. Nedovedla jsem si tehdy představit, že bych byla doma. Adámek je úžasnej. Ríká: Já tě mám tak strašně rád, maminko, víš? Teď je to fajn. Má hrozně rád i Nikolu. Jsou parťáci. V té chvíli cítím neskutečné přívaly štěstí… Že jsme spolu… Děcka, to je pro mě nejduležitejší věc v životě,“ poprvé vypadá štastně Andrea.

NO FOOT NO STRESS

Loni v říjnu založila Andrea s kamarádem Petrem, Hankou a jejím manželem občanské sdružení NO FOOT NO STRESS. „A jak dodáváme: No problem. Tahle práce mě hrozně baví, ozývají se nám lidé ze všech stran. Nejen amputáři, pro které jsme původně sdružení založili. Mluvíme o věcech, které lidi trápí, ke kterým jsem se já musela malinkým tempíčkem propracovat během dvou let. A které zdravého člověka nenapadnou. Třeba, že s protézou se nespává. Máme už kolem padesáti členů. U nás nemusí nikdo podávat žádné sportovní výkony, po nikom nechceme žádné výsledky. Pořádali jsme kurz lyžování. Každý si mohl zkusit monoski, školu smyku, plánujeme divadlo. Je to až neuvěřitelné, ale všichni jsou hrozně fajn. Nevím, jestli to, že někdo přijde o nohu, člověka změní k lepšímu nebo to prostě potkává takový lidi, kteří si to nezaslouží,“ zamyslí se Andrea.

Postavím se na vlastní nohy

Loni se Andrea přes Konto BARIÉRY dozvěděla o golfu pro hendikepované. Rozjela se do Darovanského dvora, kde probíhalo druhé mistrovství České republiky hendikepovaných golfistů Czech Disabled Golf Masters 2012. „Seznámila jsem se tam s lidmi z České golfové asociace hendikepovaných, vyzkoušela jsem si paragolfer. A potom golf s profesionálním trenérem Petrem Němcem i bez paragolferu. Měla jsem úžasný pocit, zjistila jsem, že vlastně paragolfer nepotřebuju, jen musím mít někoho, kdo mě chytne za boky, abych neztratila stabilitu. Paragolfer mě proste nepřitahuje, stejně jako monoski. Když mám bionické nohy, chci to zkoušet na nich. Na svých nohách. Nechci žádné vozíky, monoski, paragolfery… Chci všechno zkoušet sama. Tak zkouším i golf. Hodně mě jde golf s Hankou, jsme taková sehraná dvojka. I spolu lyžujeme. Hanku bych potřebovala nejen jako kedíka, ale pro celý svůj život,“ směje se Andrea.

Na loňském mistrovství ČR v golfu hendikepovaných v Českém Krumlově uhrála tři jamky. „Víc nešlo. Ale hrála jsem na svých nohách,“ triumfuje.

A bojovně dodá: „Ona to není sranda, být na těch nohách celý den. Je to jak na chůdách. Ale třeba takový Petr. Nemá nohy a klidně si chodí bez berlí. Neskutečně mě štve. Vím, že to taky zmáknu. Má výhodu, že má koleno, ale stejne me štve… Když ho vidím, hned odhazuju berle!

Očima kamaráda Petra

S Andreou jsme se poznali loni v červnu při rehabilitaci v Praze na Malvazinkách. Měla za sebou asi rok a půl po nemocnicích, já měl bouračku v dubnu. Oba jsme bez nohou, to je automatický, že k tomu člověku najdeš cestu hned. Večer jsme vždycky vyrazili před špitál, otevřeli si láhev vína a seděli kolikrát i do tří do rána. A právě tam vznikl nápad založit sdružení NO FOOT NO STRESS.

Andrea je fajn holka, ale tím, že nemá ani jedno koleno, je pro ni všechno daleko težší… Možná i proto, že je ženská. Chlapi, nebo já osobně, na to mají jiný náhled. Je to fuk, prostě jsem takovej a nazdar. Mně se ta protéza líbí. Andreu jsem musel přesvědčovat, aby chodila v kraťasech. Já je bežně nosím. Ze začátku se jí vubec nechtělo, nakonec svolila, takže dobrý… Není se za co stydět. Je sranda, když s Andreou někam jdeme a oba jsme bez nohou. Lidi dost koukaj a začali nás řadit k sobě jako pár. Já vždycky říkám: Nepřipadá ti, že by to bylo trochu moc neštestí na jednu rodinu?

Andrea je pohodová kámoška, když se nudím, tak se seberu a jedu za ní do Brna. Uvaří mně… Je dobrá kuchařka, hospodyně i hostitelka. Umí dělat výborné maso na grilu, houbičky i zeleninku.

Andrea je pozitivní člověk, ale jak se s tím vevnitř pere, to ví jenom ona sama. Z mého pohledu to vypadá, že už to dává v klidu, protože probíráme, jak všechno vychytat, aby se v protézách cítila pohodlně. Už neřeší, že jí nedorostou nohy.

(výňatek z knihy „OSUD NA MĚ UKÁZAL 2“, nakladatelství a.ga.ma, celá kniha s deseti podobnými osudy ZDARMA ke stažení na www.a-ga-ma.cz)